„Sezona druhé třídy nebyla špatná,“ otevírá rozhovor Zdeněk Parák a dodává, „odehráli jsme poměrně dost zápasů, zúčastnili se i několika turnajů a výsledky nebyly špatné.“ Tréninky malých hokejistů probíhají diametrálně odlišně než ty, které na ně čekají v následujících letech. „Kluky jsme se snažili mimo jiné naučit i soudržnosti a bojovnosti. Trénovali jsme dvakrát až třikrát týdně pětasedmdesát minut. Učili jsme děti základy pohyblivosti a hokeje, což znamená bruslení, vedení kotouče nebo například střelbu. Navíc jsme je učili vyhrávat,“ říká Parák. Tady na trenéry čekalo jedno velké úskalí. „Největším problémem bylo naučit děti chtít vítězit. Stává se, že malým hokejistům vůbec nevadí, když prohrávají. Kluci se musí naučit vyhrávat a hlavně chtít vyhrávat,“ myslí si trenér.

V týmu se vyskytla i jedna rarita. „Hráli u nás tři kluci, kteří jezdili z Německa. Bratr jednoho z nich dokonce hraje v jedné z vyšších tříd,“ prozradil Parák. Přesto pro ně muselo být neustálé cestování náročné. „Dali se na boj, tak musí bojovat,“ míní trenér.