Chceme, aby u nás mohlo sportovat každé dítě, říkají šéfové mládeže

Weissmann: Nečekali jsme, že juniorka bude hrát takhle vysoko, dneska je čtvrtá v play off skupině. Samozřejmě situace se ještě může změnit, mají spoustu zápasů a hodnocení v půlce sezóny je vždycky takové složité. Nejde ani tak o umístění, jako o výchovu hráčů a v tom si myslím, že se řada věcí zlepšila, ale to neznamená, že není co zlepšovat. Co se týče žáků, tak na tom nejsme tak, že bychom hodnotili jejich umístění, nebo že bychom chtěli za každou cenu vyhrát. Spíše jde o to, abychom vychovali hráče. V kategoriích druhé až páté třídy si myslím, že by se mělo víc pracovat na bruslení na úkor zápasů. Chtělo by se spíše zaměřit na to, aby děti zvládaly základy bruslení, vedení kotouče, přihrávky a teprve na to navazuje hokej. 

Havelka: Na začátku sezony jsme se rozhodli změnit přístup k těmhle prckům a musím říct, že velkou práci na tom odvádí všichni trenéři, kteří pochopili filozofii klubu. Více než na sportovní výsledky se budeme soustředit na zdokonalování dovedností hráčů. Tréninková příprava se začala dělat jinak. Má to větší smysl. Výsledky nebudou vidět hned, ale doufám, že až dorostou do věkových kategorií dorostu, tak by kluci měli být plnohodnotně vybavení tím, co by se v mládežnické fázi měli naučit. Proto výsledky pro nás nejsou důležité, pro nás je důležitý přístup trenérů k hráčům, aby hráči dosahovali dovedností, kterých by dosahovat měli. To je pro nás základ. Myslím si, že jsme v tom udělal obrovský kus práce a trenéři si za to zaslouží pochválit, protože k tomu přistupují velmi zodpovědně.

Jaký má vliv, že se zavedly specializované tréninky, třeba powerskating?

Weissmann: Speciální tréninky ano, ale až děti zvládnou základy bruslení. Angažovali jsme krasobruslařku Petru Lehkou, aby základy bruslení dětem ukázala.

Takže celkově jde o to, aby hokej děti do zhruba třinácti let hlavně bavil?

Weissmann: Aby je to bavilo, naučily se základy bruslení a pracovat s kotoučem. Ten opravdový dril by měl nastat až na úrovni dorostu.

Jak vnímáte spolupráci s A-týmem, že kluci chodí na tréninky a absolvují je s dětmi?

Havelka: Za mě výborný nápad, kluci si na ně mohou fyzicky sáhnout a ví, že jsou z masa a kostí. Když jsou s nimi na ledě, tak je to pro děti oživení. Je dobře, že se do toho kluci zapojují. Spolupráci jsme začali velmi dobře tím, že spolu úzce komunikujeme o různých věcech a filozofii se snažíme vrátit do starých dob, kdy jsme se soustředili na vlastní odchovance. Byť to tak ještě nevypadá, tak se snažíme, aby se co nejvíce odchovanců do A-týmu nakonec zapracovalo a tohle je jedna z cest. Pro děti to musí být skvělý zážitek, když tam přijdou takové hokejové ikony, které tady v Litvínově jsou. Vždycky je to pro děti dobře. 

Weissmann: Já si myslím, že je to přínosem a pro děti je to určitě zážitek. Chtěli bychom, aby tato spolupráce byla ještě intenzivnější, ale chápeme, že je program A-týmu nabitý a je těžké to skloubit. Dětem kontakt s hráči umocní vztah ke klubu, budou černožlutý dres milovat. Je to i impuls pro ně, aby se do klubu zase rádi vraceli.

Myslíte si, že to je pozitivní v tom smyslu, že hráč si vyzkouší hokej z druhé strany a může se stát, že později posílí trenérský tým? Přeci jen je tady takových hráčů řada.

Havelka: Historicky se ukázalo, že každý dobrý hráč nemusí být dobrý trenér. Určitě je to i pro kluky nějaká zkušenost. Na druhou stranu je potřeba férově přiznat, že ne pro každého po ukončení kariéry je smyslem děti vychovávat. Ono se to nabízí, že hokej celý život hráli, že by zkušenosti měli předávat, ale každý k tomu má úplně jiný přístup. Je tam spousta aspektů, jak se stát trenérem. Nebráníme se spolupráci, když někdo projeví zájem a bude mít chuť si trénování vyzkoušet, tak budeme jenom rádi.

Weissmann: Já bych byl jedině rád, kdyby kluci, kteří budou v dalších sezonách končit, se k hokeji vrátili. Někde ale začít musí, proto je třeba se školit a učit se i od druhých, aby s dětmi uměli pracovat. 

Co říkáte na systém soutěží? Před letošní sezónou došlo ke změně, dorost je dvouletý, juniorka tříletá. Někteří kluci hrají ve druhé lize, někteří kvůli tomu museli skončit. Jak vy vnímáte to, že je osmá třída a pak dorost, nechybí tam ta devátá třída?

Havelka: Litvínov je dlouhodobým kritikem systému soutěží. Se svazem jsme komunikovali hodně let zpátky a upozorňovali ho na určitá fakta. Byli jsme jeden z klubů, který prosazoval naopak prodloužení juniorského věku, protože dříve byla s kluky větší trpělivost při přechodu z juniorského do dospělého věku. To, že se někdo na svazu rozhodl snížit věkovou hranici juniorů, si myslím, že bylo k velké škodě juniorské soutěže. Je nám líto, že nevyslyšeli naše připomínky, když viděli, že odchovanci na to ještě nemají, aby přestoupili přirozenou cestou do dospělého hokeje. Je to něco podobného v žákovské kategorii při přechodu do dorostu. Když se podíváte dnes na mladší dorost, tak zjistíte, že ho hrají i děti. Samozřejmě nevyspělé, jak mentálně, tak fyzicky a je to ke škodě, protože na dorostenecký hokej byla dříve radost koukat. Nechci kritizovat, jestli je někdo malý nebo velký, ale je třeba si přiznat, že děti ještě nedospěly do toho, aby mohly hrát plnohodnotný hokej. Divíme se, ale jdeme obrácenou cestou než jde svět. Svět je posunutý a všude se hraje do jednadvaceti let, my jsme hranici snížili na osmnáct. Zkusili si tento systém Němci a rychle se vrátili k prodloužení věkové hranice. Chceme se dnes srovnávat s Německem, olympijští vítězové, mistři světa? Já nevím, asi děláme něco špatně, ale není to v našich rukou. Je to v rukou svazu a těch, kteří metodicky připravují soutěže a ti by se nad tím měli zamyslet. Připomínky jim poctivě dáváme a hádáme se s nimi ve sportovní rovině. Rozhodovat musí oni.

Weissmann: Já tvrdím, že kvalitní soutěže zabezpečí přísun kvalitních hokejistů do nároďáku. Všechny výběry by měly vycházet ze soutěží. Pokud pro ně budeme dělat nějaké speciální kempy a myslet si, že v klubech to neudělají, tak je to špatně. Výchova by opravdu měla být na klubech a od toho by se měly odvíjet soutěže, které by se měly zúžit. Stala se spousta chyb jako zrušení tříd, rozšíření soutěží. Zdá se mi, že jsme se víc věnovali malým dětem, aby měly pomalu více soutěží než junioři. Hrají více zápasů, ale neumí bruslit. Je potřeba hru vrátit do standardu, který tu byl. Posouvají se hráči místo toho, abychom z nich vychovali osobnost, která na to má a ostatní převyšuje. Posuneme ho výš, kde ho zase zarovnáme s průměrem. Samozřejmě je tam velký problém s rodiči, kteří tlačí na děti, ale bohužel oni by měli být rádi, že hráč ve svém ročníku vyniká a nemělo by být cílem pro ně ho hned cpát výš a výš. Měl by hrát pořád na puku, naučit se být vůdčí osobností v týmu a mužstvo táhnout. Je to velký problém a my jsme pro, aby se zase zařadily deváté třídy, aby byl dvouletý dorost a tříletá juniorka, protože v juniorce vznikne konkurence a kluci se o místo musí porvat.

Havelka: Já Ondru jen doplním. Nedávno jsme byli na krajském setkání manažerů mládeže a tam jsme se všichni shodli na tom, že je potřeba oddělit vrcholový hokej od výkonnostního. To znamená, že výkonnostní hokej by se měl smířit s úlohou, že vychovává talentované hráče, kteří by logickou cestou měli dojít do vrcholových středisek mládeže. Z toho by se měla tvořit konkurence, kluci pro nároďák a rozdíloví hráči. Nejhorší na tom je, že na svazu pro oživení hokeje srovnali výkonnostní hokej s vrcholovým hokejem. Ondra tady mluvil o zúžení toho nejvyššího stupně extraligy, tak aby vznikla konkurence v celé republice, protože to je základem. Čím větší bude v mužstvech přetlak, tím konkurence bude větší. Myslím, že když se bude správná filozofie vysvětlovat na veřejnosti a rodičům, tak to všichni pochopí, že vrcholový sport by měl být výběrem daného regionu, kde se potkávají ti nejlepší z nejlepších. Výkonnostní sport je volnočasová zábava a všichni se s tím jednou provždy budou muset smířit. Nejde ho dávat na stejnou úroveň.

Když vezmeme uplynulé dvacítky, největší problémem je, že není konkurence. Není ten problém pak v tom, že juniorka má spoustu týmů, dorost má hodně týmů? Když si to člověk porovná se zámořskými juniorkami, tak oni mají stejný počet týmů ale dvacetkrát víc hráčů.

Weissmann: Srovnávat český hokej s Kanadou, Amerikou nebo Ruskem, to prostě nejde. Základna je tam obrovská. Nemůžeme jít touhle cestou, musíme jít cestou kvality. Začít se zabývat tréninky u dětí, přivést děti k hokeji, naučit je bruslit a teprve pak začít dělat hokej. Musí to jít ze široké základny do nějaké úzké špičky, kde zůstanou jen hráči, kteří na to mají, jsou ochotní se o to porvat a věnovat se hokeji opravdu naplno. Ale to, že je dnes čtyřiadvacet mančaftů v juniorce a třicet v dorostu, to je strašně moc a na kluky není takový tlak. Kdyby se soutěže zúžily a bylo jen čtrnáct týmů v extralize juniorů, tak by byl tlak na hráče obrovský. Druhou věcí je, že by se zkvalitnily nižší soutěže, protože by všichni bojovali, aby se do nejvyšší soutěže během tří let dostali. Všechno by se zkvalitnilo, ale dneska nevím, jakým způsobem se mohou soutěže zúžit. Je to však jediná cesta, pokud chceme kvalitní hokej. Pokud chceme hrát všichni, tak si pak nesmíme vyprávět o tom, že nemáme žádné výsledky a bude to spíš takový skaut.

Havelka: Já potvrdím, co říkal Ondra. Znovu se vrátím ale k tomu, že bohužel na systém soutěží máme menší vliv, než jsme doufali, že budeme mít. Přesto, že nám byla přidělena akademie, tak naše stejné názory zaznívají, a to nejenom z našeho klubu. Většina akademií má velmi podobný názor jako my. V tuto chvíli nerozhodujeme my, ale všichni funkcionáři na ČSLH. Soutěže neřídíme, řídí je někdo, kdo je za ně zodpovědný a ta otázka by měla být spíše na funkcionáře, kteří za to nesou zodpovědnost. Máme jasný názor. Jednoznačně jsme pro zúžení soutěží, pro vytvoření konkurence, pro oddělení výkonnostního a vrcholového sportu. Nejde to slučovat a ukazuje se, že nastavená filozofie byla špatná.

V juniorce a v dorostu jsou silnější ročníky, jsou tam hráči, kteří vyčnívají i třeba na celorepublikové úrovni. Jak to vnímáte, že tady máme produktivní hráče, ať je to třeba talent Myšák nebo kluci z juniorky a dorostu a jak vidíte jejich budoucnost pro zapracování do A-týmu?

Havelka: Je to jen dobře, že se kluci ukazují. Dlouhodobě se snažíme nastavit komunikaci s A-týmem, tak abychom se přestali bát mladé kluky zapracovávat. Nechceme nic urychlovat, neznamená, že když je někdo šikovný junior, že automaticky naskočí do áčka. Máme partnerský celek v Litoměřicích, které hrají první ligu a další partnerské kluby, se kterými se dokážeme dohodnout, aby si kluci vyzkoušeli dospělou soutěž. Je potřeba v určitém věku s kluky pracovat, protože přechod pro ně není úplně jednoduchý. I když to třeba vypadá, že v juniorech je to excelentní hráč, tak se často ukazuje, že fyzicky a mentálně nedozrál na to, aby hrál plnohodnotný dospělý hokej. Neznamená to, že se s nimi nebudeme pracovat. Chceme je zapracovat a omladit mužstvo. S Jirkou Šlégrem jsme se shodli, že to by měla být dlouhodobá filozofie klubu, vrátit se k tradicím a začít vychovávat naše odchovance. Ono se to netýká jen juniorů, ale i kluků kteří skončili v juniorském věku. V podstatě bychom s hráči měli pracovat s tím, že pro nás mají perspektivu. Zatím se v tomto roce pokoušíme kluky zapracovávat a věříme tomu, že spousta z nich příležitost dostane.

Weismann: Je to velice složité. Rozhodnutí je vždycky na áčku, které musí vyhodnotit, jestli je hráč pro ně přínosem nebo má budoucnost, tak aby ho okamžitě zařadili do širšího kádru. Nebo ho nechat hrát nižší soutěž a vzít ho po roce, až se v dospělém hokeji trochu ohraje. Je potřeba k tomu přistupovat citlivě, a pokud hráč nastupuje v áčku pět až šest minut, tak je to málo pro jeho růst. Musí se zvážit, jestli kombinovat A-tým s juniorkou nebo ho nechat hrát nějakou chvíli jen v juniorech a po nějaké době ho znovu vrátit, aby se nestalo, že nebude hrát na puku. Je to opravdu velice náročné a rozhoduje také to, jak je áčko umístěné v tabulce a jakou zrovna má pohodu. Pro mladé kluky je to strašně důležité. Pokud přijdou do mužstva, které je ve stresu a hraje o každý bod, tak to pro ně není ideální situace. Přechod do dospělého hokeje je opravdu rána a jsou kluci, kteří si automaticky myslí, že skončila juniorka a jdou do áčka. Ono to tak není. Nebylo to tak nikdy, vždycky ten, kdo se dostal do áčka, musel mít nějakou výkonnost a něčím zaujmout. Dneska někteří kluci, kteří by na to měli jsou trochu laxní v přístupu a hledají jiné cesty. Není to jen na straně klubu, ale i těch kluků. Někteří si myslí, že je špatně, když je klub pošle hrát nižší soutěž. Místo toho, aby v nižší soutěži ukázali, že jsou dobří, že tam hrají v prvních dvou lajnách, že se prosazují.

Určitě je také důležité najít hráči správnou roli. Jsou typy hráčů, co se hodí do čtvrté lajny, někomu to zase nevyhovuje. Když si vezmeme třeba mladého Pláška v Brně nebo Nečase, když hrál s Eratem, tak ti by těžko takhle vylítli. Není to případ i Honzy Myšáka, který kdyby hrál ve čtvrté lajně, tak by to pro něj nebyl takový přínos?

Weissmann: Je důležité vyhodnotit složení mužstva, kam se mladý hráč zařadí, kolik dostane času a s kým bude hrát. Všechno to jsou věci, které musí trenéři zvážit, jestli to pro něj má nějaký význam. Je rozdíl, jestli bude hrát šest minut ve čtvrté lajně nebo dvacet minut ve druhé. 

Havelka: Každý kluk by měl mít v mančaftu svojí roli. Já mám ale pocit, že s hráči nejsme dost trpěliví. Nedáváme jim prostor, nemluvíme s nimi, klademe na ně nároky jako na profesionální hráče, kteří mají smlouvu. Je potřeba si přiznat, že kluci ještě profesionálové nejsou. Možná se snaží, ale profesionalismus se v nich vybuduje za nějakou dobu. Nejzákladnější parametr je, že kluci musí vědět, že se s nimi chce pracovat, aby měli zájem. Druhá věc je s nimi mluvit, klást na ně nároky, které jsou schopni zvládat, a potom z nich může vyrůst dobrý sportovec. Musí se vědět, co se po nich chce, oni se to sami nenaučí. Tím, že kluci jsou v osmnácti ještě pořád hokejové děti a nejsou ještě dospělí, tak na ně klademe větší nároky, než jsou schopni unést. Proto je taková úmrtnost hráčů okolo osmnácti let, protože nemáme trpělivost. 

Jak je těžké přivést peníze do mládeže?

Havelka: Za deset nebo dvanáct let jsme se velmi obratně naučili pohybovat se ve veřejném prostoru, získat dotace, oslovit sponzory a oslovit dárce. Troufám si říci, že jsme jeden z nejlépe zajištěných klubů, nejenom díky generálnímu sponzorovi áčka, ale i díky těmto dovednostem, které se za dvanáct let podařilo management naučit. Prostě jsme se naučili pohybovat v prostoru, kde můžeme peníze získat. Je potřeba s nimi velmi zodpovědně pracovat, protože peněz nikdy není dost. Faktem je, že litvínovská mládež momentálně žádné finanční potíže nemá. Jsme šťastní za každou korunu, kterou seženeme navíc. Umíme zajistit klub díky kraji, státním dotacím, generálnímu sponzorovi, ale i díky všem sponzorům. Je to hodně práce, v podstatě plný úvazek, což jsem třeba netušil. Mládež není o zaměstnání, ale o tom, že buď to máte rádi nebo ne. Člověk musí obětovat nějaký volný čas, od zajišťování financí k  materiálnímu zajišťování. Musím všem, kteří se na chodu podílejí poděkovat, že se to naučili a financování mládeže funguje tady perfektně.

Není nevýhoda, že Litvínov je malé město? Když si vezmeme velkoměsta typu Praha, Brno, tak dotace do klubů jsou asi diametrálně odlišné.

Havelka: Troufnu si říci, že kdybychom byli v Praze, tak s tím, co jsme se naučili, bychom byli nejbohatším mládežnickým klubem. Možná teď ještě nejsme, ale opravdu patříme k top mládežnickým klubům finančním zajištěním. Snažíme se úroveň zachovat tak, aby zde mohlo sportovat každé dítě, z každé sociální vrstvy. Je to samozřejmě vždycky na úkor toho, že se někde musí utáhnout kohoutek. Na druhou stranu si nedovedu představit, že bychom šli jinou filozofií. V Praze jsou příspěvky do klubů diametrálně jiné, než jsou tady u nás. Snažíme se příspěvky na hokej držet na té nejnižší hladině, jsme opravdu klub, který nabízí každému dítěti, které se narodí, možnost sportovat. I těm ze sociálně chudších vrstev umožňujeme, aby sport pro ně byl dostupný, a to si myslím, že je třeba být na to patřičně hrdý. Samozřejmě, kdybychom byli ve větším městě, tak by možnosti asi byly jiné. Časem oslovíme i město, aby se do podpory více zapojilo, protože do budoucna nevíme, jak to finančně bude. Když se na to podíváme, tak v celé republice okolo financování sportu je to jedna velká neznámá. Je to hodně o vůli politiků, jak veřejné prostředky do sportu přerozdělují. Na druhou stranu, když budeme omezovat peníze do sportu nebo do kultury, tak se to ve společnosti vždycky projeví negativně. Každé sportující dítě do budoucna šetří státní rozpočet. V dětech se buduje zdravotní připravenost, nejsou obézní, mají nějaký řád a k tomu jsou vždycky nezbytné peníze. 

Weismann: Vnímáme, že jsme malé město, a že je tu hodně lidí ze sociálně slabších vrstev. Přesto je hokej v Litvínově jeden z nejlevnější sportů. Příspěvky jsou na úrovni pětiset korun měsíčně. Jsme schopní vybavit děti nějakým dobrým standardem, který je dostačující. Pokud rodiče chtějí, tak samozřejmě můžou nakoupit výstroj a hokejky té nejvyšší řady, ale je to zbytečné.
Havelka: Já na to ještě navážu. Ono nám v podstatě ani nic jiného nezbývá. Nejde říkat, ať hrají hokej ti, co na to mají. Ne všechny děti chtějí sportovat. Musíme vycházet z toho, že se v Litvínově narodí x kluků, a ne všichni chtějí hrát hokej. Je to věčný boj mezi jednotlivými sportovními odvětvími, které o děti bojují. Litvínovský hokej nabízí jedno z nejkvalitnějších prostředí, aby tu děti mohly sportovat. Favoritem v Litvínově byl vždycky hokej a byl to sport číslo jedna. To je potřeba udržet.

Říkali jste, že spousta rodičů vnímá hokej jako drahý sport. Mohli byste nějak přiblížit, jak to vlastně v Litvínově je? Co děti potřebují, když se chtějí přihlásit do základny?

Havelka: Díky svazu, zajištění od sponzorů a dárců se nám podařilo získat vybavenost. Když dítě přijde ze školky v pěti letech na první trénink a neumí bruslit, tak k tomu máme určeného vedoucího, který nabídne rodičům možnost půjčit si výstroj. Mají to všechno zdarma. Když má rodič a dítě zájem, začnou chodit na tréninky základny, tak je potom plnohodnotně dovybavíme. První členské příspěvky, které se začínají platit, jsou až od třetí třídy, kdy hráč začne být registrovaný. To znamená, že první dva nebo tři roky jsou tu členové zadarmo. Pomůžeme jim s vybaveností a rodiče, když u dítěte vidí zájem, tak jim mohou dokoupit vlastní brusle nebo helmu. Je to takový první vstup. Náročnost je pro rodiče skoro nulová. Jde o to dítě přivést, svěřit ho trenérům a po tréninku si ho zase odvést. Je na dětech, jestli je hokej baví. Od třetí třídy se začnou platit minimální příspěvky klubu. Je to první náklad pro rodiče v hokeji, kromě toho, když si chtějí koupit vlastní brusle nebo výstroj, potom je to stojí něco navíc. S dětmi se pracuje od páté třídy dál, fasují tady plnohodnotně věci a platí standardní příspěvky, které jsou určené na pět tisíc ročně.